Štafetový závod Krátký den už lze nazvat tradicí. Letos v lednu proběhl již čtvrtý ročník a protože jsme jako klub vypravili alespoň jedno družstvo na každý z předcházejících ročníků. A protože se jedná o skvělou příležitost, jak si ozvláštnit mnohdy nezáživnou zimní přípravu a jak se nabudit k opravdu ostrému závodnímu tempu, které se v přátelské atmosféře zimních lig ze svalové paměti doluje jen obtížně, nemohli jsme účast vynechat ani letos!
Pro ty, kdo by snad nevěděli, jak tento závod probíhá – štafety jsou sedmičlenné (žákovská a letošní novinka – veteránská mají členů pět), první úseky startují těsně po poledni, ale finišuje se za černočerné tmy. Jednotlivé úseky jsou délkově velmi rozdílné – od 5 až po 13 km. Zatím všechny ročníky se běžely na absolutní rovině u obce Dubňany na Hodonínsku, a tak je závod pekelně rychlý a po celou dobu kontaktní (kdo ví, třeba se někdy dočkáme i pořádně kopcovitého závodu 🙂
Letošek nebyl výjimkou – pořadatelé z brněnských Žabovřesk situovali centrum závodu do sportovního centra Želva na okraji šestitisícových Dubňan. V hale jsme na desetihodinovou šichtu měli vše potřebné – dostatek místa pro sezení, promítání živých přenosů GPS (ano, všechny štafety běží s jednotkami), dostatek buchet i sprchy, které po dlouhém zimním běhu přijdou vždy vhod.
Zastoupení našeho klubu bylo letos rekordní – stejně jako loni jsme postavili dvě dospělácká družstva a dokonce dvě družstva veteránská.
Dospělácké štafety běžely ve složení:
MOV1: Eda, Eliška, Janča, Peťa, Tom, Marik, Kiki
MOV2: Tonda, Terka, Kaťa, Kuba, Martin, Michal a Julča (díky pořadatelům za půjčení 🙂
Veteráni pak bojovali v sestavě:
MOV1: Ota, Aleš B., Liba, Hanka, Milan
MOV2: Vendy, Aleš T., Mirek/Mirka, Jarda a Jarda
Ve 13 hodin to vše vypuklo, do přilehlého lesa vyběhl dav dospěláckých štafet o hodinu později následovaný veterány. Boje byly dramatické jak na čele, tak na chvostu. Zvláště jsme pak prožívali souboje mezi štafetami MOV1 a MOV2 – jak veteráni, tak dospělí běželi dlouho v těsném kontaktu. V lese to letos bylo ze subjektivního pohledu asi nejzarostlejší ze všech čtyř ročníků, ale počasí přálo, zažili jsme tady sníh, třeskutý mráz, letos ale bylo počasí milosrdné, rtuť teploměru ani v noci nespadla pod bod mrazu. S přibývající tmou se startovní pole víc a víc roztrhávalo, protože místní placka bez záchytných bodů je ve světle čelovky opravdu extrémně těžká záležitost.
A jak to dopadlo? Naše „áčka“ v obou kategoriích nakonec udolala „béčka“, všichni jsme si to užili a už teď se těšíme na ročník s pořadovým číslem 5.
Na ORISu se můžete proklikat k výsledkům, Liveloxu, záznamům z GPS (ty jsou zvlášť zábavné) , fotkám a spoustě dalších zajímavostí.