Po týdnu jsem se vydali opět na Valašsko, tentokrát ale rovnou na moravský žebříček B. Shromaždiště bylo na samém konci obce Lačnov a valašská atmosféra na nás dýchala na každém kroku – už po zaparkování jsme mohli obdivovat dechberoucí krajinu tohoto regionu, kde vesnice a louky kopírují dno údolí sevřené mezi sedmisetmetrovými kotáry a ve vzduchu je cítit jakýsi nepopsatelný klid. Valašskou atmosféru podpořili i pořadatelé svým sladkým bufetem s bohatou nabídkou frgálů a jiných pochutin (zvlášť mrkvová buchta byla vynikající!)
Sobota patřila krátké trati. Na start to bylo daleko a cesta byla zpestřená vtipnými cedulkami a pekelně blátivou pasáží, kde ani boty s hřeby nebyly nic platné. Mnozí tak už do lesa startovali s umazanou zadnicí či přednicí. Na trati nás stavitel nešetřil, většina závodu se odehrávala ve světle zelené barvě, některé lampiony byly škodolibě zašité, a tak kdo na záznamu z hodinek neměl v okolí kontroly neměl nějaká ten uzlík, tak se mohl po právu poplácat po rameni. Delší tratě nakoukly také do místních skromných pískovcových skalek, které však mají svou orienťáckou atraktivitou velmi daleko do těch pískovců severočeských. Později startující nepotrápil jen stavitel tratí, ale i prudký liják a s ním příchozí šero.
V neděli se běžela královská disciplína, klasická trať. Terén se oproti sobotě změnil, ubylo hustníků, běhalo se víc v čistém lese. Větší byly také kopce, delší tratě si několikrát vyběhly na nejvyšší bod mapy – louky, kde stávala osada Vařákovy paseky (něco málo o historii). Panovalo příjemné chladné počasí s drobnými přeháňkami, voleb na trati bylo poměrně dost, a tak si nikdo nemohl na nic stěžovat, zkrátka fajn závod.
Jediné, co nám během víkendu chybělo, byly medaile 🙁